Měla jsem úraz


    Toto je možná trochu smutný, ale myslím, že pro mne dobrý zážitek. Jsem za něj vděčná, že se mi něco takového stalo.
    Měla jsem právě dobrou fyzickou kondici (a byla jsem na to pyšná) a jela jsem na kole se okoupat. Musela jsem čístečně přes město. Když na chodníku stálo auto a spolujezdec otevřel dveře do cesty, aniž se podíval. Takže jsem udělala kotrmelec přes dveře v rychlosti kolem 30 km/h.

    Moc víc si toho pak nepamatuji, jen to, že jsem najednou padala někam dolů a najednou jsem věděla, že to už je konec. Jen jsem si řekla, že je to moc brzy, že bych chtěla ještě cestovat.

    Nejprve jsem se zastavila a nějaký hlas mi řekl, jestli se smrti bojím. Chvilku jsem váhala (říkala jsem si, že jsem dělala v životě různé blbosti, ale že to tak hrozné zase nebylo) a pak jsem odpověděla, že ne. Po této odpovědi jsem dopadla až dolů. Bylo tam nepříjemně vlhko. Tak mě napadlo, že by to chtělo sluníčko a světlo.

    Najednou jsem viděla, že jsem v tunelu a na konci je jasné světlo, které zahřívá. Tak jsem se zvedla a pomalu kráčela tímto směrem. Nebála jsem se, bylo mi dobře, sama sebe jsem vnímala jako světlou kráčející postavu. Věděla jsem, že jsem to já a zároveň se mi promítaly některé věci z mého života, hlavně z dětství. Nic mě nebolelo. prostě mě bylo fajn.

    Najednou jsem ale zaslechla hlas dětí: "Mami, ještě neodcházej, my tě tu potřebujeme. O nás se nemá kdo postarat."
    V tomto okamžiku jsem se prudce obrátila a velkou rychlostí se vrátila. Tento návrat jsem v té rychlosti vůbec nevnímala. Jen jsem náhle začala cítit bolest, své tělo a postupně jsem otevřela oči. No a to je vše. Prakticky nic zvláštního, nic tajemného.

    A za tento zážitek a to, co jsem v té krátké době prožila moc děkuji, byla to prostě zkušenost a setkání s něčím, čeho se obvykle lidé bojí. A dlouho mi trvalo, než jsem o tom dokázala mluvit.

    Jen jsem občas přemýšlela, co vlastně bylo na konci tunelu, tam, kam jsem už nepřišla.

    Asi za pět nebo šest let od této zkušenosti jsem jednou byla dost unavená, když jsem šla z práce a zastavila jsem se na masáž krku u kamaráda. Pustil mi hudbu a jen tak jsem zavřela oči a nechala si dělat masáž. Vnímala jsem dotyky a pak jsem si představila zelený palouček a lesní cestičku. Najednou se ale všechno ztratilo a já se ocitla v tunelu s nějakým průvodcem. On mi říkal: "Chtěla jsi vidět, co je na konci tunelu? Tak se dívej." Přitom mě držel a říkal, že tam ještě nepatřím.

    A co jsem viděla? Světelný průchod, kterým procházely jednotlivé postavy, byly světlé nebo jen se světelným obrysem, některé šly zpříma a hladce, některé tam byly tlačeny a samy nechtěly a naopak některé zase už chtěly, ale jakoby je někdo tahal zpátky.
    Bylo to zajímavé pozorovat a trochu o tom přemýšlet. Pak mi ještě něco průvodce řekl, jen pro mne. A pak jsme se v klidu vrátili na zelený palouček.

    Přitom nikdy předtím bych nevěřila, že je něco takového možné? Mezitím pomalu kamarád ukončil i masáž a já se cítila fajn a vůbec jsem už nebyla unavená.