osobní stránky

Poznávání Kypru

Moje druhá cesta na Kypr

Začátek byl ve znamení zpoždění. Hned v Brně měl vlak asi 45 minut zpoždění a pak ve Vídní zase letadlo více než hodinové zpoždění. Takže do Larnaky jsem se dostala asi ve dvě hodiny ráno. V takovou dobu už autobusy z letiště nejezdí, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Ubytovat jsem se stejně mohla až v poledne, tak času bylo dost a hlavně venku bylo velmi příjemně. I když nést velký batoh bylo v teple trochu náročnější. Cesta mi trvala tak kolem hodiny.
Poté jsem se posadila na příměstskou pláž a trochu odpočívala a pozorovala moře. Ale jakmile se začalo rozednívat, už jsem vytáhla fotoaparát a čekala na východ slunce. Atmosféra k tomu sama prostě vybízela. A hlavně pláž i celé město po ránu vypadala zcela jinak. Vyzařovala z nich taková trochu ospalá nálada, však se sami podívejte. Pak už jsem na pláži zůstala se koupat a opalovat. Musím přece vyzkoušet místní moře.
V poledne jsem se šla ubytovat a po krátkém odpočinku se rozhodla podívat se po městě. Chtěla jsem vidět místní památky (kostel sv. Lazara, pevnost,...) a trochu se zorientovat.

Nikósie nebo též Nicosia

Protože jsem chtěla trochu Kypr poznat, rozhodla jsem se cestovat i do jiných míst. Když jsem přišla na zastávku autobusu poprvé, odjížděl právě autobus do Nikósie, tak jsem prosstě jako první navštívila hlavní město Kypru. Prakticky jsem o něm nic nevěděla, jen to, že leží ve vnitrozemí a je rozděleno na řeckou a tureckou část.
Autobus jel až do centra města a hned jsem se tak mohla vrhnout do procházení různých uliček.
Město se zatím pomalu probouzelo, různé obchůdky teprve otevíraly, rozhodla jsem se tak jít se nejprve podívat na ordodoxní pravoslavnou katedrálu Agios Yannis (Janova katedrála), ve které jsou vysvěcovaní i místní arcibiskupové. Po některých zkušenostech už si s sebou nosím lehký velký šátek, který si jen uvážu kolem pasu jako dlouhou sukni. No, a hned jsem mohla bez problémů vstoupit dovnitř. Uvnitř najdete spoustu ikon a maleb, řekla bych, že se jedná o nejvíc vyzdobený kostel na Kypru. Jinak mne trochu zarazilo to, že tam lidé (především ženy) ikony v kostelech hodně líbají.
A pak najednou, jak jsem se toulala různými uličkami, tak jsem přišla i k přechodu do turecké části Nikósie. Zeptala jsem se, jestli můžu dál. Na pas to šlo bez problémů (jen mi tam celníci dali razítko). Mohla jsem se tak podívat na známou Sofiinu mešitu. Původně to byl křesťanský kostel, který byl snad v 16. nebo 17. století předělán na mešitu.
Pro vstup dovnitř je potřeba se samozřejmě zout. Ale zato uvnitř byl vzorovaný koberec, který byl úžasně měkounký! To se mi moc líbilo!
Nakonec jsem si prošla ještě některé turecké uličky a v nich navštívila malé obchůdky. Neodolala jsem a koupila také několik drobností jako dárečky. Celkově mi připadala turecká část klidnější a cítila jsem takový zvláštní klid a pokoj.
Řecká část města mi připadala víc hektičtější. Po chvíli chození jsem se ale opět do ní vrátila, prošla jsem ještě několik uliček, obchůdků a nezapomněla jsem se ani podívat na staré hradby. Bohužel, hodně jich slouží jako parkoviště či skladiště, velká část je zničená nebo poškozená. Ale ty, co jsou opravené působí opravdu monumentálně. I z fotografií je jejich mohutnost vidět.
Jinak jsem chvilku odpočívala i v hezkém městském parku, kde bylo i jezírko s lekníny. Zaujala mě tam však třeba i socha Gagarina.

Pafos nebo Páphos

Oba přepisy jsou správné. Jedná se o město v západní části ostrova. Nejprve jsem autobusem dojela do Limassolu a poté pokračovala dalším spojem do města Pafos.
Poučena průvodcem (knihou) jsem se rozhodla navšívit některá místa. Začala jsem s Agia Solomoni, tedy, to jsem si první myslela, že je to ono. No, posuďte sami. Mělo se jednat o strom a skalní chrám, kde na strom lidé uvazují různé hadříky, papírky,... pro splnění přání. A toto je ten pravý Agia Solomoni! Strom pro hadříky je trochu větší a když kolem projdete, uvidíte schody do skalního chrámu.
Můžete bez problémů sestoupit až dolů. Ale u posledních schodů dávejte pozor, hlavně tehdy, pokud zde nebude svítit světlo. Dole se mi totiž podařilo stoupnout až do vody (tak 30 cm hluboké). Aspoň jsem se trochu ochladila a jinak ta voda byla naštěstí čistá. Potom jsem se přesunula k Agia Kyriaki. Jedná se o malý kostel, který byl postavený na zbytcích velké katedrály, ze které se zachovalo množství sloupů a mozaiková podlaha.
A jeden ze sloupů je považován za Pavlův sloup, u kterého byl sv. Pavel během svého pobytu v Pafosu zmrskán.
Alei přesto atmosféra tohoto místa byla pro mne zajímavá, byla jsem i v malém chrámu, ale sloupy v okolí působily opravdu impozantně a dodávaly místu zajímavou atmosféru. Líbilo se mi tam. A nesmím zapomenout ani na přístavní pevnost. Vevnitř toho moc nebylo, ale byl odsud hezký výhled na celou oblast Pafosu.
A protože mi bylo už horko, tak jsem se vydala dál po břehu hledat hezké místo na koupání. Po cestě mě zaujaly dřevěné výklenky, ve kterých se ve stínu dalo krásně odpočinout. Ve stínu, ale zároveň hezky otevřené větru od moře. Pak už následovalo koupání.

Později jsem se ještě rozhodla navštívit tzv. Královské hroby (Tombs of kings). Jedná se prý o místo, kde byli pořbíváni lidé z období římské nadvlády (ve skutečnosti to nebyli králové, ale lidé, co zde žili). Stojí za to se sem rozhodně podívat. Poté jsem už směřovala směrem do centra k autobusu. Tam jsem zjistila, že nejbližší jede až za hodinu, tak jsem si dala kávu i zmrzlinu, tu mají na Kypru opravdu dobrou.
Návrat byl opět přes Limassol, kde bylo čekání dokonce dvě hodiny. Cestou tam jsem si všimla dvou lidí, kteří jeli se mnou do Pafosu. Oslovili mě, jestli se vracím také do Larnaky. Tak jsme se pak spolu šli podívat do večerního Limassolu.
Ukázalo se, že jsou z Venezuely a pán byl hodně zvědavý a nakoukl na dvorek jedné mešity. Bylo zajímavé, že si ho hned jeden kazatel všiml a pozval nás dovnitř. Pak nám donesl takové dlouhé pláště a museli jsme se samozřejmě i zout a ukázal vnitřek mečity a k tomu i něco řekl. Také otevřel korán psaný v arabštině (vypadalo to moc hezky, až se mi to chtělo pohladit). Říkal mi, že si ho mám zkusit přečíst ve svém jazyce, když se mi líbí. Také jsme si prohlédli kazatelnu (na kterou chodí kazatel pouze v pátek) a zase všude ty příjemné měkké koberce. Hezky jsme se rozloučili a pak jsem si chtěla ještě vyfotit mešitu z venku.
V takové malé uličce mě najednou poklepal na rameno takový starší pán s tím, abych si stoupla na schodek jeho kavárničky, že odsud bude ten zběr nejhezčí. A opravdu byl, krásně se mi tam vešla celá věž mešity. Potom mi ještě něco říkal, ale já spěchala za lidmi s Venezuely (něco jsem ale vnímala a zapamatovala si). Setkání mi ale zůstalo v paměti, bylo něčím neobvyklým a zajímavým. Když jsme se pak vraceli kolem zpět k autobusu, kavárnička už byla zavřena.
Do Larnaky jsme pak přijeli až v půl jedenácté večer.

Salt lake a Kiti tower

Následující den jsem si říkala, že by mohl být trochu "odpočinkový". Vydala jsem se kolem solného jezera, které leží u Larnaky. Je to neskutečné, jak velké je.
Podle legendy ho zde vytvořil svatý Lazar. V minulosti zde prý bývala úrodná půda a vinice a Lazar prosil přisvém putování o občerstvení. Ale selka byla lakomá a řekla mu, že to tu není dobré a půda, že je zde zasolená. On pak vyřkl slova, tak ať se tak stane.
u jezera se pak nachází významná mešita Hála Súltan Tekké, která byla do rozdělení nejvýznamnějším poutním islámským místem. Podle legendy tu měla být pochována blízká příbuzná Mohameda, která sem přišla s arabskými dobyvateli. Ale protože se mi zdála procházka krátká, tak jsem pokračovala ještě dál podél pobřeží až ke Kiti tower. Poté jsem sešla k moři a už se jen koupala v krásně čisté vodě.
Zpět jsem se pak nechala dovést místním autobusem, cena je jen 1,5 €.

Cesta k Afroditiným skálám

Pro mne to byla asi nejkrásnější oblast z části ostrova, kterou jsem viděla. První jsem ani nevěděla, jak se tam dostat, proto jsem odjela do Limassolu a pak pokračovala pěšky. Myslela jsem si, že v prvních vesničkách narazím na nějaký místní autobus, který by mě tam zavezl, nebo aspoň blíž k tomuto místu. Trochu jsem se spletla, protože na místní autobusy se nedá moc spoléhat, místní ví, kdy jedou, ale vy to nemáte šanci zjistit, na zastávkách totiž nejsou jízdní řády a ani trasy, kde daná čísla autobusů jedou. A prostě, jak jsem byla unavená, tak jsem zkusila i stopovat. Nejprve mi zastavil jeden pán, který mě vzal po jednu křižovatku, bylo to faj, protože jsem už byla z toho tepla opravdu unavená. Poté jsem zase šla určitý úsek pěšky, ale poznala jsem takto i to, jak vypadají sady a vinice. Také jsem ochutnala vinnou révu a pak mandarinku (tu ale v tomto ročním období nedoporučuji). Viděla jsem, jak vypadají granátová jablíčka na stromě nebo třeba rostoucí olivy. Takže to putování mělo hodně do sebe. Nakonec mi zastavila jedna paní z Velké Brutánie, která se sem odstěhovala, a pak mě dovezla až k Afroditiným skálám. Po cestě jsme si trochu povídali (i když moje angličtina není zase tak dobrá, ale snažím se neustále učit) a cesta velmi rychle uběhla. Pak se otevřela jen tak jedna zátoka a mně se zatajil dech. Nedivím se ani legendě o Afroditě, která říká, že toto je právě to místo, kde se poprve dotkla její noha země, kde se vynořila z pěn. Však se podívejte, jaké skály a zpěněné vlny zde najdete. Neodolala jsem podobně jako jiní lidé a do vody i na chvilku vlezla. Byl to hezký pocit v těch vlnách a tak krásném prostředí. Je to určitě místo, kam bych se ráda určitě vrátila.

Paralimni, Protaras a Ayia Napa

Další den jsem se vydala východním směrem (byl to trochu bláznivý nápad ujít v tom teple tolik kilometrů), to znamená do městečka Paralimni. Zde jsem na náměstí objevila hned tři kostely z různých období, jeden malý nejstarší, druhý střední a třetí nový moderní kostel. Trochu mě zarazilo, jestli opravdu v tak malém městečku potřebují tolik kostelů. Hlavně tehdy, když jsem z města vycházela a uviděla zde ještě jeden velký chrám. Nevím, ale myslím si, že samotné kostely nedělají lidi lepšími, ale jejich přístup k životu, pomoci a ostatním lidem. To je ale jen taková má úvaha.
Protože jsem oblast chtěla trochu poznat, vyrazila jsem pěšky směrem k pobřeží k městečku Protaras. Cestou jsem si všimla mnoha nových skupin domů, kam lákají k bydlení a usazení především cizince. Ale také jsem si uvědomila, že domy jsou stavěná na krásné úrodné půdě, která je zde zbarvená do červena.
V průvodci jsem našla, že protaras je malé městečko, ale řekla bych, že dnes už to není úplně pravda, protože zde vzniklo mnoho ubytování pro turisty a trochu se z této oblasti už stává oblast komerční. Ale pláže a moře v této oblasti jsou opravdu krásné. Postupně jsem prošla jednotlivé pláže s různými jmény (např Fíková pláž), kolem Kyklopovy jeskyně (Cyclop's Cave) přes národní park Cape Greco na mys, kde se nachází maják. Moře a skály zde tvoří krásné výhledy. Ale protože se už blížil pomalu večer, musela jsem pokračovat zase směrem k obydlené části, abych se mohla autobusem vrátit zpět do Larnaky.
Po cestě k Ayia Napa jsou břehy hodně strmé a moře v nich vytvořilo místy i jeskyně a skalní mosty. Zapadající slunce pak celou atmosféru ještě podbarvilo.
Jinak na dvou různých místech v oblasti jsem dokonce viděla také svatby.

Larnaka - aquadukt

Když jsem se jednou vracela po dálnici zpět do Larnaky, zaujala mě v blízkosti Salt lake zvláštní stavba jakoby mostu. Jednalo se o aquadukt, o kterém jsem si myslela, že pochází asi z římského období. Ale není tomu tak, je z období Osmanské říše. Aquadukt opravdu byl vybudován proto, aby přiváděl do města čistou pitnou vodu. Pro svou velikost mě uchvátil a chtěla jsem si ho prohlédnout zblízka. Tak jsem se prostě k němu vydala jen tak pěšky. Ale myslím, že výlet i přes hodně teplé počasí stál za to, však se sami podívejte. Lenošení na pláži Blue wave.

Limassol

Poslední den jsem se chtěla ještě vrátit do Limassolu. Měla jsem prakticky celý den volno, protože letadlo mi ledělo až po půlnoci. Tak jsem si říkala, že si Limassol prohlédnu za světla a prozkoumám i jeho možnosti koupání a odpočinku.
Sbalila jsem tedy všechny věci a vyrazila. Autobusem to byla pohoda a pak už čekalo jen chození po městě.
Překvapilo mě, že celé historické centrum je poměrně malé, i když s mnoha úzkými uličkami, pevností, mešitou nebo kostelem. Ale určitě stojí za to si centrum projít a pak se jen tak podívat na pobřeží, kde se nachází procházkové molo. V současné době se zde hodně staví, nejenom hotely, ale právě i promedády a parky na pobřeží. Podle obrázků a části, která je už hotová, se třeba při příští návštěvě Kypru mám na co těšit. Určitě bych se na Kypr ještě aspoň jednou chtěla vrátit a podívat se do částí, které jsem neviděla. Také bych se ráda podívala do pohoří Trodos nebo na pláže turecké části Kypru. Je tu rozhodně co k vidění i krásná místa pro odpočinek. A hlavně všude plno květů.