Neplánovaná cesta na Srí Lanku

Ještě jako dítě jsem ráda četla cestopisy. Před nedávnem jsem si vzpomněla na jednu knihu, která byla o putování po Srí Lance. Tehdy jsem během čtení snila, že by bylo fajn se tam podívat, ale moc jsem tomu nevěřila, že by se to povedlo. A jak bylo kolem vánoc neustálo vlezlo (mlha, něco nad nulou a k tomu i občas mrholilo), tak jsem si na tento sen znovu vzpomněla. Začala jsem listovat v napídce letenek a koupila si letenku do Colomba s přestupem v Dubaji.

Jeden den v Dubaji

Celá cesta pak začala hned velkým zpožděním v Praze, tím jsme se dostali do Dubaje asi až na druhý den ráno kolem třetí hodiny. Ještě asi hodinu a půl jsem počkala na letišti a pak jsem se vydala do města. Chtěla jsem poznat, jak na mě bude město plné výškových staveb vlastně působit.
Nakonec přiznávám, že jsem trochu neodhadla vzdálenost letiště od centra, byla to delší cesta než jsem si myslela. A lidé mě často posílali i protichýdnými směry, protože se neorientovali v mapce, kterou jsem měla vytištěnou z internetu (až jeden kluk z Nepálu mi byl schopen poradit).
Jinak hned nad ránem to bylo zajímavé. Ještě před východem slunce se začal ozývat z jednotlivých mešit zpěv, který svolával na modlitby. Líbilo se mi to, jak to rannímu městu dodávalo určitou atmosféru. V různých okamžicích zněl zpěv současně z několika mešit, někdy na sebe navazoval. Prostě něco, co asi k Dubaji také patří.
Jinak abych řekla pravdu, budovy ve městě jsou hezky udělané, ale zároveň jsem se kolem necítila úplně volně. Prostě i hezké domy přírodu nenahradí. Co se mi moc líbillo, bylo vycházející sluníčko u pobřeží. Nádherné barvy a opravdu teplé slunce po mrazivé Praze. Však se sami podívejte na některé fotky.

No, a večer už jsem pokračovala dalším letadlem do Colomba. Zde jsem byla na letišti kolem jedné hodiny ráno, už docela unavená. Ale nevadí, je třeba ještě vyřídit formality (razítko do pasu vyzvednout batoh,...). Nakonec jsem si hned vyměnila i dovezené dolary na místní rupie.

A pak už jsem se jen nechala dovést taxíkem na vlakové nádraží do Colomba, protože jsem měla v plánu odjet vlakem na sever ostrova do Jaffny.

Putování po Srí Lance začíná - Jaffna

Jinak ranní hodiny čekání na vlak a i samotná šestihodinová jízda mi po probělých nocích docela daly zabrat. Takže jsem se na jednu noc ubytovala hned v hoteku u nádraží s tím, že to chce sprchu a doplnit spánek. Teprve pak se můžu vydat na putování po Srí Lance..
Bylo to opravdu dobré rozhodnutí a po dobrém odpočinku jsem se vydala na cestu, i když počasí moc nevycházelo. Bylo zataženo, trochu mrholilo, ale teplo. Nejprve pěšky směrem k moři a hrázi, která zavede na jeden z ostrovů. Jedná se skutečně o nasypané hráze mezi ostrovy, po kterých vede silnice a tak spojuje jednotlivé ostrovy mezi sebou. Asi do tří čtvrtin hráze jsem šla pěšky, obdivovala rybárřské loďky a všude natažené sítě. Také jsem si všimla hodně ptáků v okolí, dokonce i plameňáci se zde zabydleli.

Potom mě vzalo jedno auto kousek dál ke křižovatce. Nakonec jsem přišla až k zastávce autobusu, kde už čekali lidé. Zbytek cesty k přístavu na ostrov Nagadeepa jsem tedy jela místním autobusem, který je hodně levný. Než jsem nastoupila v přístavišti na loďku, která převáží lidi na ostrov, tak jsem musela (jako cizinec) zapsat své jméno a číslo pasu (sever Srí Lanky po mnoha problémech v minulosti je stále ještě více kontrolován).
Jako první na loď jsem dostala záchranou vestu, ono také při pohledu na loď asi nebylo čemu se divit. Ale cesta proběhla v klidu, bez problémů a lidé byli příjemní.
No, a pak už jsem se dostala na ostrov Nagadeepa. A proč zrovna na tento ostrov? Nachází se zde budhistický i hinduistický klášter nedaleko od sebe. Už když loď připlouvala k ostrovu, tak jsem s překvapením jen otevřela pusu. Myslím, že to stálo za to vidět. Objevila se totiž vstuoní brána do hinduistického kláštera - věž celá barevná s různými výjevy, nádherně propracovanými. Po bocích pak byli dva velcí sloni.
Hned u vstupu se musíte samozřejmě vyzout (bez obav můžete nechat v dřevěném stojanu své boty) a potom projdete touto bránou jakože na posvátnou půdu kláštera. Po vstupu vás uvítá velká socha krávy a pak můžete pokračovat dál do chrámu uprostřed, který je také nádherně zdobený. Uvnitř se bohužel nesmí fotit, ale je to něco, co si odnesete v sobě navždy.
Poté jsem si ještě prošla celý areál kláštera a fotila chrám a ostatní stavby alespoň z venku. Jinak potkáte zde živé telátka i štěňata a dospělé psy, proto je dobré se dívat (zvlášť když chodíte naboso) na co šlapete :-).
Poté jsem se ještě vydala i k budhistickému klášteru, který je sice střídmější, ale také moc hezký. Je v bílých, žlutých až zlatých barvách. Však na fotkách je vše vidět.
A pak už následovala cesta zpět. Samozřejmě jsem si musela i něco koupit na památku (mušličky, náramek). Jiinak pozor na místní vrány. Držela jsem v ruce dvě sušenky a z jedné ukusovala a jedna z nich nalétla na mne tak šikovně, že mi zbyla jen ta jedna, kterou jsem ukusovala. Jinak vše už proběhlo v pořádku, cesta lodí iautobusem do Jaffny.

Nejprve jsem se pak prošla centrem, ale ten shon (hluk, motorky, kola, pokřikování,.... mi moc nevyhovovaly (zaujal mě nejvíc prodej krásně naskládaného ovoce - také jsem ochutnala) a tak jsem se nechala zavést do kláštera přímo v Jaffně. Myslela jsem si, že když je to ve městě, že se bude jednat o menší stavbu, ale svou velikostí a výzdobou mě překvapil hned při prvním pohledu. Jedním slovem - nádherný. Celý se nesl v duchu zlatých barev a na střechách všech budov vidíte jednotliví postavy a výjevy. Byla jsem samozřejmě i ve vnitř a to pak člověk občas opravdu i zatají dech.

Nakonec jsem už šla na hotel a snažila se hned zapsat některé věci a podívat se na internet na informace pro další cestování. Měla jsem v plánu vyjet směr Anuradhapura ranním vlakem.

Anuradhapura

Cesta vlakem byla zajímavá, protože se ukázalo, že se nejedná o expres, ale obyčejný vlak, vždy když se rozjížděl tak sebou škubnul a ozval se zvláštní zvuk. Občas vlak nadskakoval, takže jsem si při jízdě připadala jako na polní hrbolaté silnici. Ale dojela jsem v pořádku a hned se vydala hledat památky uvedené v průvodcích.

Poznámka: Cestou vlakem jsem sice sledovala krajinu, jak se postupně mění směrem k jihu, ale také jsem si všímala obydlí. Domečky (dříve chatrče) působily velmi chudobně, hlavně v oblasti Vavuniya, kde byla dlouhou dobu hranice od severu zasaženého válkou.

Trochu mě Anuradhapura zklamala, protože začala být vedená víc komerčním způsobem (vstupné je 25 dolarů). Navštívila jsem jen části, které byly zdarma, to znamená: nejstarší posvátný strom Bódhi na světě, Bílou stúpu (Ruvanveliséja Dagóba), královské zahrady a vodní nádrže z dob sinhálských panovníků. Nějak mi to stačilo. Když jsem pak u toho stromu či stúpy viděla, jak se lidé klaní a dávají květiny sochám, tak mi najednou připadlo, že člověk by neměl uctívat sochy, ale život. Proto se mi asi nejvíce z celé Anuradhapury líbily skákající hravé opice kolem dokola.

Poté jsem se rozhodla, že raději zkusím Dambullu. Zde už sice vím, že vstupné na Lví skálu (Sigirija) je 30 dolarů, ale raději vynechám staré královské paláce (možná zase někdy při další návštěvě Srí Lanky), protože tato skála se mi na obrázcích moc líbí.

Dambulla

Ještě večer jsem se autobusem dopravila do Dambully a našla fajn ubytování, i když lilo, jak z konve. Doufám, že mi na druhý den vyjde trochu počasí.
Hned o půl sedmé ráno jsem vyrazila vozítkem tuk-tuk (bylo to sice takto dražší než jsem předpokládala, ale nakonec jsem měla štěstí, protože při cestě zpět byla stávka a autobusem bych se zpět nedostala) ke skále Sigirija (nad povrchem vyčnívá výškou 370 metrů).
Jinak vstupné bylo vysoké, ale stojí za to si vystoupat až nahoru. Stoupáte po schodech a postupně si můžete vychutnávat pohled na okolní vysočinu, celá krajina leží před vámi jako na dlani. Obrázky ze skály vám učitě řeknou více než má slova. Stačí jen mlčet a dívat se.

Poznámka: Bohužel i nahoře jsou všude přítomní psi, tak pozor, nevytahovat svačinu, jen vodu.

Poznámka: Někteří archeologové říkají, že zde žadný palác (krále Kassapy) nebyl (jak možná znáte z indických pověstí), ale že se sem uchylovali jen budhističtí mniši, kteří si zde postupně stavěli přístřešky. Kdoví? Ale rozhodně pohled shora i na zbytky kamenných zdí, stojí za to, prostě ukouzlí.

I když jsem byla v Dambulle, tak do jeskynního kláštera s obrázky Budhy se mi už nechtělo. Tak velká a zlatá socha Budhy (v kontrastu s chudobou místních lidí) a komerčnost kolem, ě odradila. Proto jsem raději pokračovala dál, směr Kandy.

Kandy

Už když autobus vjížděl do města, tak byla neskutečná zácpa a troubení. Ale obdivuji, jak se místní řidiči neskutečně dovedně proplétají v tak hustém provozu, který tu je. Jsou to nejenom auta a autobusy, ale i vozítka tuk-tuk, kola, chodci,.... Nikde jsem se zatím s takovou hustotou a zároveň na první pohled zmatkem provotzu nesetkala (Kandy je druhé největší město na Srí Lance).
A po vystoupení jsem se najednou ocitla v tom frmolu. Hluk, troubení spousta lidí pospíchajících sem tam. Potřebovala jsem si vybrat peníze z bankomatu, tak jsem se musela stát součástí toho všeho. Bylo to jinak zajímavé, ale stačilo. Zastavila jsem se i na místním bazaru (trhu), jak tomu říkají. Je zajímavé si takto život prohlížet. Jinak mi moc chutnalo mango (nyní jen nevím, zda to k nám dovážené mi bude ještě chutnat - jinak asi za 8 korun (50 rupií) jsem dostala 4 menší manga).

Poznámka: V Kandy jsem si poprve všimla toho, že na Srí Lance žijí i muslimové. Lidé se zde především hlásí k Budhismu, pak hodně lidí k hinduismu. Na severu jsem se setkala i s křesťany nebo jehovisty.

Jinak jsem rezignovala už na návštěvu chrámu s Budhovým zubem (vlastní tep města a barvy se mi líbily více než prohlídka chrámu) a raději odešla na autobusové nádraží.
Měla jsem docela štěstí, během 20 minut mi jel autobus do Badilly, u které jsem se chtěla podívat na Dunhida falls.
Během cesty přistoupila malá holčička s maminkou. A holčička se na mne neustála dívala a pak si sedla edle mě. Snažila se mě dotkou, tak jsem jí to usnadnila a ukázala hodinky a tak. Ona se pak mé svétlé pokožky neustále dokola dotýkala a dívala se na modré oči. Maminka říkala, že dcerka je nyní šťastná, že se ještě s nikým takto nesetkala.

Poznámka: Jinak jízda autobusem je celkem fajn, i když to v průvodcích někdy nedoporučují. Občas sice je autobus zcela zaplněn a člověk se diví, kolik lidí se tam vejde, ale jinak v pohodě. Taková zajímavost je to, že každou chvilku do ještě stojícího autobusu, naskočí nějaký prodavač s pitím, ovocem, pečivem či jiným jídlem, dokonce i výherními losy. A hned nabízí a prodává své zboží mezi lidmi..

Poznámka: Když se člověk během cestování trochu zamyslí, tak se může ukázat třeba toto: V chudších a krásných zemích lidé sní o krásném životě v zemích bohatých (např. Evropě), proto se často trápí a myslí si, že nemohou být doma šťastní. Ale oni už nezjišťují, že ti na první pohled šťastní a bohatí lidé, kteří k nim přijíždějí, nemají ty peníze zadarmo. Ve své zemi třeba na vysněnou cestu pracují několik měsíců, prostě ten odpočinek a to, že se najednou někdo o ně stará, není zdarma.
Ono je asi důležité si uvědomit, že lidé mohou být šťastni už jen tím, že někam patří, že něco umí a ostatní si je mohou vážit právě pro to, jací jsou. A občas u lidí v bohatých zemích to může být zase naopak. Myslí si, že lidé jsou zde spjati víc s přírodou a proto se stává pro ně osvícení hračkou. Poznámka: Jinak se mi nelíbi to, že lidé s chudších zemí se často dívají na ty, co přijíždí ze zemí bohatších, jako na chodící peněženky.

Bandulla a Dunhida falls

Netušila jsem, že cesta do Bandully autobusem bude trvat tak dlouho. Po šesté hodině večer se mi už těžko hledalo ubytování, tak jsem zůstala v prvním hotelu, kde byla cena relativně normální (jakmile jsem však přišla na pokoj, tak se zhrozila, koupelna velmi špinavá, nějaký ten hmyz,...). Prakticky si člověk musí říci - zkušenost. Ale umyla jsem se, vyspala, dobila fotoaparát. Co více? Hned ráno jsem se vydala za město k vodopádu. Přímo cesta k vodopádu byla moc hezká.
Představte si, že si jen tak kráčíte krásnou zelení, svěží vzduch a ránní sluníčko. Na něm se pak v okolí cesty vyhřívaly i opice. Vodopád je mohutný a moc hezký, podívejte se. Jen se mi nedařilo vše vyfotit vše podle představy. Všude z něj stříkala voda a hned jsem měla čočku mokrou.
Cesta od vodopádu zpět byla také příjemná. Obdivovala jsem jen tak krásu džungle.

Dál pak moje cesta už pokračovala autobusem do Nuwara Eliya. Chtěla jsem vidět, jak vypadají čajové plantáže. Při cestě autobusem jsem pozorovala měnící se krajinu. Nestačila jsem se dívat na krásnou přírodu (údolí, políčka, lesy,....), kterou jsme projížděli. Chvilkami to vypadalo, jako kdyby se člověk ocitl v ráji.

Nuwara Eliya

Po příjezdu do městečka jsem se nejprve vydala k vodopádu Lover's Leep, v jehož okolí se nachází menší čajová plantáž. Přitom je odtud krásně vidět na celé městečko. Určitě cesta sem stojí za to. Hlavně když přijdete k samotnému vodopádu, to pak určitě nebudete lidovat cesty do kopce. Jinak tento vodopát není běžně v průvodcích, proto zde nechodí davy turistů (žádná komerce). Potkala jsem cestou jen asi tři dvojice mladých lidí.
V blízkosti vodopádu se nachází čajová plantáž. Musela jsem si osahat aspoň jednu rostlinku a rozmačkat si jeden lístek skutečného čaje.

Cestou zpět do městačka mě oslovila jedna žena a ptala se, kam jdu (protože toto místo není obvyklé pro turisty). Ukázala mi pak hezkou zkratku na místní autobus a zpět do centra. Díky tomu jsem krásně stihla autobus do Hattonu. Odkud jsem pak pokračovala do vesnice Nallathanniya, kde je začátek výstupové cesty na Adam's peek. Některé místní autobusy jezdí správně přeplněné, ale jde to. Nedalo se sice normálně sedět, ale na okraji batohu jsem si udělala místo a cesta byla nakonec fajn..

Několik fotek z cesty

Adam's peek (2243 m.)

Ve vesničce Nallathanniya jsem si trochu po celém dnu odpočinula, koupila si pravý cejlonský čaj, jak ho na Srí Lance obvykle pijí. Jedná se o černý čaj s mlékem a cukrem (hodně s cukrem). Ale v dané chvíli mi přišel vhod a dal mi hodně energie na cestu nahoru.
Proč? Musela jsem v noci vyšlapat asi 5 000 schodů (prý je to přibližně sedm a půl kilometru). Není to zase tak jednoduché, hlavně pokud jdete s batohem. Ale nahoře, ten pocit, to jsem se cítila šťastná.
Vlastní cesta byla také zajímavá, bylo hezké, jak se lidé jdoucí nahoru podporovali. Dokonce i zpívali mantry pro povzbuzení. Prostě úžasná atmosféra. Někteří místní lidé šli dokonce celou dobu na boso, otázka jejich víry, jinak si to nedokáži zdůvodnit. Sama bych to rozhodně nezvládla.
A pak už se jen čekalo na východ slunce. Bylo docela chladno, ale po východu slunce se hned začalo oteplovat. Nevyšlo sice dokonale počasí (nebylo zcela jasno, jak předpovídali), ale východ slunce a celá nálada kolem byla zajímavá. Spousta lidí, myslím, většinou místních, protože každý ze Srí Lanky by měl prý vyjít na pouť na Adam's peek. Jakmile se ráno davy začaly hýbat, tak jsem pochopila, jak může být někdo v davu umačkám.
Jinak jsem v tom davu zaslechla i část rozhovoru: "Další čeština. Proboha sem opravdu lezou jen místní (otázka víry), blázni a Češi."
Tyto fotky jsou většinou udělány v nevhodných podmínkách, ale chtěla jsem trochu ukázat tu atmosféru kolem.

Postupně se davy rozešly a vydala jsem se po schodech dolů k zastávce. Myslím, že toto byla možná na svaly větší zátěž než cesta nahoru, i když byla rychlejší.
Dole jsem rozmýšlela, kam se vydat. Předchozí den náročný, celou noc nespát, tak, kam teď?

Hikkaduwa

Nakonec zvítězila lenost a pláže s pískem, palmami a sluníčkem. Přímo do Galle jsem nechtěla, tak jsem se posunula do menšího letoviska Hikkaduwa. Hned při vystupování z autobusu mě odchytil řidič tuk-tuku, zda nepotřebuji pomoc. Řekla jsem mu, že hledám levné a hezké ubytování s internetem. Bylo to skromnější a když má člověk něco proti hmyzu, tak zvládne dost věcí. Ono to s těmi cenami ubytování již letos nebylo tak jednoduché, jak píší dřívější návštěvníci Srí Lanky (ceny ubytování hodně stouply a často kvalita a cena vůbec neodpovídá).
První večer jsem odpočívala a prospala. Teprve další den jsem se vydala na pláž. Prostě krása. Jako v ráji. Poloprázdné (nebo téměř prázdné) písečné pláže, nádherně čisté moře a palmy v okolí. Jen větší vlny, takže jsem moc neplavala, jen si nechala vlny přepadávat přes sebe. Dál ve vodě také nikdo nebyl, všude byly vyvěšeny praporky "dangerous". Na druhý den to bylo lepší, ale protože je zde moře otevřené, tak velké vlny jsou zde pravidelně.

Nechce se mi nějak popisovat ani moře, ani pláž, prostě se jen podívejte. Sama je musím přiznat, že při první cestě na pláž jsem jen tak zůstala stát a dívat se. Takže jsem si udělala dva dny lenošení. Koupání, opalování se, procházky po pláži, chození mezi místními obchůdky. Prostě jsem cítila, že už nechci žádné chrámy, žádné další věci, jen prostě být a nic nedělat, nikam nepospíchat.

Negombo

Ale vše rychle uteče, tak jsem si přes booking.com rezervovala ubytování v Negombu (je blízko letiště). Chtěla jsem se před cestou zabalit a ještě se vyspat. Po příjezdu jsem nejprve zaplatila ubytování a zjistila jsem, že nemám ani jednu rupii. Vybírat už jsem už nechtěla, tak jsem už do města nešla a skončila na pláži.A dobře jsem udělala. Vlny nebyly velké, tak jsem si krásně zaolavala. Super. A ještě poslední sluníčko, užít si toho, než se vrátím do zimní Prahy.

Co napsat na závěr? Někdy to pro mne bylo náročné, hlavně když si uvědomíte, že jsem byla sama poprve v tak vzdálené zemi. Alecelkově to bylo fajn a zase bych se tam podívala. Tentokrát bych možná jela na východní podřeží a zase poznávala jiné části Srí Lanky.

osobní stránky

fotografie, horoskopy, zájmy a jiné blbosti