osobní stránky

Moje první cesta do Indie

Dlouho jsem váhala, jestli do Indie sama ano nebo ne, Přece jen bylo hodně věci v různých zprávách z Indie. Ale na druhou stranu, je to velká zem a v rámci poměru obyvatel se takové věci dějí asi všude. Jen závisí na tom, jak a kolik se toho píše v novinách.
Rozhodnutí pomohlo ještě nově zavedená možnost si vyřídit vízum elektronicky, dvakrát se mi do Prahy jet nechtělo. A také cena letenky nebyla špatná. Takže, když se to takto vše sešlo, tak jsem si řekla, proč to nezkusit?
Moje cesta vedla přes Dubaj, kde jsem měla čekat kolem dvaceti hodin. Našla jsem si tam přes Booking.com nocleh, abych během procházení města nebyla unavená.

Jeden den v Dubaji

Ubytování se nakonec ukázalo docela hrozné (neodpovídalo vůbec obrázkům na internetu), ale jinak se mi zastávka v Dubaji líbila víc než v loni při cestě na Srí Lanku.
Proč? Jednak jsem se přece jen vyspala a pak jsem si dohledala víc informací o metru (takže jsem nemusela chodit pěšky) a pak jsem si předem zaplatila vyhlídku na mrakodrapu Burj Khalífa (výtah nás vyvezl až do 124 patra). Pro mne byl výhled zajímavý, i když ještě trochu opar byl. Bylo také fajn, že jsem si to objednala na 11 hodinu, protože ranní mlhy se dost rozplynuly, a přitom tam ještě nebyly davy lidí, které jsem viděla při odchodu. Pak jsem se ještě v plném nadšení rozhodla najít i známou mešitu Jumeirah. Našla jsem ji, vyfotila,…, ale ještě předtím jsem náhodně objevila menší mešitu u nemocnice (Iranian hospital) s krásnými mozaikovými obklady (Iranian Imam Hossein Mosque). Mohla jsem se podívat i dovnitř a dokonce i fotit. Určitě doporučuji její návštěvu. Známá mešita Jumeirah byla sice krásná, ale celkový přístup tam byl trochu jiný. Na tu mešitu s mozaikou to prostě už nemělo.
Nakonec jsem se prošla i pěšky, směrem k řece Dubai creek a sledovala trochu okolí. V jeden okamžik jsem si myslela, že už raději vyhledám nejbližší stanici metra, ale nakonec se řeka najednou objevila, a na ni plující lodičky (abra).
Byl to úžasný zážitek, takto v pozdní odpoledne pozorovat, jak se život v Dubaji probouzí. Také jsem zašla na tržiště Old Souk, kde na vás neustále volají nabídky zboží, vše vychvalují, že je to nejlepší a za nejlepší cenu (good preis). Prostě chtějí co nejvíce prodat a vychvalují právě to své zboží. Bylo zajímavé, jak vás neustále zvou dovnitř, aby vás přesvědčili a něco jste si nakonec koupili. Dařilo se mi naštěstí všemu odolat, ale návštěva tržnice určitě za to stojí. A jak jsem už měla všeho dost a blížil se čas odletu do Indie, vyhledala jsem nejbližší stanici metra a dopravila se na letiště.
Jinak metro je v Dubaji úžasné čisté, rychlé a není ani drahé. Pro mne to byl prostě další zážitek cestovat tímto způsobem.

Užitečné odkazy:

• Zážitky Dubaj - možnost objednání některých aktivit za české koruny
• Doprava po Dubaji

Přílet do Indie

Přílet do Indie byl v pohodě i včas, jen jsem si užila na letišti trochu víc byrokracie s e-vízem (po zkušenostech ze Srí Lanky jsem si myslela, že vše proběhne rychle a hladce). Vše bylo sice správně, ale pokud žádáte o e-vízum přes internet, tak se připravte ještě na focení, otisky prstů u obou rukou (a to prakticky jedete do Indie maximálně na 30 dnů). Vše ale dobře dopadlo a mohla jsem vstoupit do Indie.
Tedy nejprve jsem si ještě vyměnila peníze a pak čekala na letišti na pátou hodinu ráno, kdy se rozjíždějí první autobusy. Poradili mi, že se musím nejprve nechat zavést do jiného městečka a tam asi po dvaceti minutovém čekání přijel autobus do Munnaru (cesta trvala do hor víc jak čtyři hodiny).

Munnar

Měla jsem zde rezervaci pokoje přes Booking.com, bylo to fajn, protože většina pokojů byla obsazena. Hlavně jsem ze sebe mohla shodit velký batoh a jít se jen tak projít s malým baťůžkem. Chtěla jsem se projít čajovými plantážemi směrem k vodopádu. Obdiv zaslouží krásná svěží zeleň i vysoké hory kolem.
Vodopád se nakonec nekonal, protože bylo sucho, ale krajina kolem je i tak nádherná. Také jsem poprvé v životě viděla, že vánoční hvězda může být jako velký dřevnatý keř.
Na druhý den hned ráno jsem se sbalila a prošla vlastní městečko Munnar a nakonec nasedla na autobus směren Udumalpet, abych se pak dostala až do vesničky Aliyar k velké přehradě. Vodopády (Monkey's falls) se opět bohužel nekonaly, ale jsem ráda, že jsem viděla zajímavou krajinu kolem přehrady.
Ochutnala jsem také čerstvě nakrájené mango nebo ananas. Zaujal mne i prodej ryb a jejich různá úprava.

Palakkad

Pak už jsem nasedla na autobus směrem Pollachi a poté Palakkad. Do ašrámu jsem dorazila prakticky téměř večer, takže jsem zde strávila pouze dvě noci a jeden den. Pak už mě to táhlo dál, směr Mysery. Cesta autobusem byla poměrně dlouhá, ale zajímavá. Jeli jsme přes pohoří (Mudumalai National Park a Bandipur National Park) a zatáčky nahoru nebo i dolů byly tak prudké, že řidič autobusu musel občas i couvat, aby se mohl v tak ostrém úhlu vytočit. Před takovou zatáčkou vždy troubil, aby mu tam někdo z druhé strany nevjel (místní řidiči už toto pravidlo znají) a poté si najel, zacouval a nakonec zatáčku bezpečně projel.

Mysore (Mysuru)

Zde mě především zajímaly paláce mahárádžů. Protože jsem ale vstala brzy, prohlédla jsem si i velký katolický kostel, který se právě rekonstruuje. A nevynechala jsem ani obchůdky s hedvábím, které se zde vyrábí. Jak jsem procházela směrem k zahradám a paláců, neustále se kolem pohybovali prodejci se vším možným i nemožným. Prodejci už byli tak otravní, že jsem byla ráda, že paláce otevřeli (v 10 hodin). Základní cena pro cizince je 200 rupií. Krása zahrad a především vlastní stavby mě okouzlily. Jak jsem byla předtím naštvaná na špínu na ubytování a otravné prodejce, tak při pohledu na toto všechno ze mne vše spadlo.
A poté, když vstoupíte dovnitř, to už pak máte úplně jiné myšlenky. To se prostě musí vidět.

Poznámka: Při prohlížení paláce a historie vládnoucích rodů mě napadlo, jestli bylo vůbec správné, že Britové takto Indii a celou oblast násilím obsadili. Lidé zde měli svoji krásnou kulturu na vysoké úrovni. Co by se asi stalo, kdyby se tyto země vyvíjely postupně svou cestou, podobně jako různá království nebo knížectví v Evropě. Ty se pak vyvíjely v rámci příchodu průmyslu a vědy v současné státní celky.
Možná by tomu bylo i tak v oblastech jižní Asie. Zde by určitě hrála i velkou roli otázka náboženství, ale na druhou stranu by možná vznikly přirozené celky.

Nakonec jsem odjela směr Bangalore. Myslím, že oblast tímto směrem je více osídlená, kolem cesty byly neustále domy, domky i chatrče. Před vjezdem do města i spousta rozestavěných paneláků s byty na prodej. V předchozí části Indie jsem se s paneláky zatím nesetkala.

Bangalore (Bengalúru)

Jedná se o velké město a směrem do centra jsem se nechala zavést raději rikšou. Chtěla jsem vidět i nějaké paláce. Bohužel, zde si je můžete prohlédnou pouze z venku, protože je využívá místní vláda.
Řidič rikše mi však nabídl zajímavou věc, že když se nejprve nechám zavést do určitého obchodu (podívat se na suvenýry), tak budu platit třeba o 20 rupií méně. Protože jsem neměla nic na práci, tak jsem si řekla, že to zkusím, proč ne? Nemusím nic kupovat, jen chce, abych tam pobyla třeba 10 minut. Prohlížela jsem si hedvábné i kašmírové šátky, dokonce si i vyzkoušela na sobě sárí. Ale není to nic pro mne, to člověk musí chodit pomalu a nějaké běhání nebo sportování nepřichází v úvahu. Docela to byla ale zábava.
Jinak sárí je jen kus látky vhodně omotané kolem těla. Nevěděla jsem, že na nejmenší velikost sárí je potřeba 6 metrů hedvábí (velikost S), čím samozřejmě širší postava, tím je třeba látky více.

Také mi dal dobrou radu, z kterého autobusového nádraží se jede do Tiruvannamalai. Zjistila jsem také, že kašmír i hedvábí zde bylo třeba dražší než v Mysore, kde jsem si jeden hedvábný šál koupila na památku.

Poznámka: To je taková zajímavost, že v mnoha větších městech máte více autobusových nádraží a z každého se pak vyjíždí na určitá místa. nevím, ale náš způsob s jedním nádražím mi připadá vhodnější, hlavně, když pak pokračujete hned dál, nemusíte se přesouvat na autobusové nádraží na jiném konci města.

Jinak jsem zde získala ještě jednu zajímavou zkušenost, ohledně paláce Bangalore palace (je od roku 1887). Jedná se o palác, který je podobný k hradu Anglie Windsor a má krásně upravené zelené okolí. Měl by nynísloužit k pořádání různých druhů akcí a hudebních pořadů. Bangalore Palace je malebné turistické hotspot s majestátným hradem podobné struktuře uvedené uprostřed svěží zelené okolí. A nyní patří potomku Mysore královské rodiny. Vstupné dovnitř bylo pro cizince asi 450 rupií a pro místní jen o něco ménšě. Takže dovnitř jsem neviděla jít téměř nikoho.
A ta zkušenost? Kolem pobíhala ochrana paláce a zakazovala ho fotit lidem i zvenčí. Jakmile někdo zvedl mobil nebo fotoapaát, hned k němu utíkala. Prostě, že nesmí palác ani fotit, když si nekoupil vstupenku.

Poznámka: Doma jsem si později našla na internetu video s prohlídkou interiéru paláce. Vím, že jsem neudělala chybu, že jsem nešla dovnitř.

Ráno jsem vstala brzy a nechala se rikšou na správné autobusové nádraží raději odvést. Docela jsem měla štěstí, protože autobus jel asi za 15 minut.

Poznámka: Jinak autobusová doprava v Indii je poměrně hustá a hlavně všemi směry jezdí autobusy poměrně často. Většinou jsou hodně levné (kromě Red expresu), jen doba jízdy bývá delší. Ale mám zkušenost, že i Red expres jel jen o malinko kratší dobu než třeba obyčejný expres státní. Přitom rozdíl ceny byl třeba 400 rupií.

Pozorovala jsem postupně měnící se krajinu. Při jízdě se totiž najednou z oparu vynořily zajímavé kopce. Jen jsem si říkala, škoda, že se u nich člověk nemůže zastavit. Ale možná, že zblízka by to prostředí člověka zklamalo. Takto světlé v oparu budí úctu a obdiv.
Jak jedeme dále na východ a dívám se na život kolem cesty, připadá mi, že se ocitám v trochu jiné Indii. Vše jako by probíhalo venku, na ulici, nejenom prodavači, jak tomu bylo doposud, ale třeba i holič nebo švadleny.

Tiruvannamalai

Tak konečně v Tiruvannamalai. Nejprve to chce najít rezervované ubytování. Podařilo se, ale docela hrůza (na obrázkách Booking.com bylo něco jiného, tam to vypadalo celkem hezky). Určitě přehnaná cena za to, co právě vidím. No, co už. Teď se to zrušit nedá. Je tu voda, wi-fi, elektřina, postel. Raději jsem si ale sbalila malý baťůžek a vyrazila ven. Zašla jsem se podívat do ašrámu Ramana Maharshi a pak jen tak stoupala po úpatí Arunachaly. Jít nahoru teď, to bylo už pozdě, proto jsem se těšila na druhý den, že hned ráno vyrazím na její vrchol.
Nakonec jsem se ještě potloukala po městě, dívala se, co se kde prodává a především obdivovala krásně navázané květiny.


Poznámka: Myslím, že přes Booking.com nemá cenu si v Indii nic rezervovat. Mají tam uvedené relativně o něco vyšší ceny, ale pokud si nevšimnete dobře, tak tam mají ještě poznámku, že v ceně není započítaná daň a městská daň a najednou cena pěkně vzroste. Navíc na základě zkušeností i ta původní uvedená cena vzhledem ke kvalitě je docela nadsazená.
Lepší zkušenost mám s tím, že až na místě se člověk zeptá, že hledá room (pokoj) a to levný a hezký a někdy se povede napoprvé, někdy až později. Pokoj se vždy v Indii ukáže, zkontroluje, jestli je vše v pořádku a líbí se vám a pak se teprve ještě smlouvá o ceně. V některých oblastech je to jednodušší, někde složitější. Většinou blízko pláží a moře najdete hezké ubytování za nízkou cenu, ve velkých městech je to trochu horší. Ráno jsem vstala opravdu brzy a hned vyrazila. Nejprve jsem chtěla jet k úpatí rikšou, ale když si řekl o 150 rupií s tím, že je to 7 kilometrů, tak jsem šla raději pěšky. A světe div se, byla jsem tam za necelých 20 minut. Co myslíte, lhal mi, nebo umím chodit tak rychle? To byla jedna z věcí, která mě v Indii štvala.
Později jsem se dověděla, že normální cena pro Indy je 30 až 50 rupií maximum. No a kdyby tu cenu takto nepřemrštil, mohl si v pohodě vydělat. Takto jsem se prošla, ale on si nevydělal nic. Prostě na bílém cizinci se vždy nemusí vyplatit chtít vydělat za každou cenu.
Přišla jsem k chrámu (Arulmigu Arunachaleswarar Temple) a pak už jsem jen stoupala a těšila se nahoru. Krásná příroda a přelézání kamenů mi pomohlo vyčistit hlavu z rána. Určitě stojí za to se podívat na město a vycházející slunce. Měla jsem sice trochu větší oblačnost, ale nevadilo. Možná jen trochu fotkám. Ale mne to i tak připadalo okouzlující, zlaté paprsky slunce mezi protrhávajícími se mraky.
Největší šok jsem však zažila nahoře (říká se, že vrchol hory je Šivova hlava), vše černé, prázdné kanystry, pobíhající psi. Žádné dřevěné přístřeší, vše zničené. První myšlenka byla: někteří Indové jsou ale prasata, zničit takto krásnou krajinu a místo. V rozpacích jsem pak šla hned dolů.

Poznámka: Teprve později jsem se dověděla, že zde chodí pálit ghí (přepuštěné máslo) jako symbol spálení mylné víry, že jsme tímto pozemským tělem. Ale stejně si myslím, že by se dala skloubit úcta k tradici a ochrana přírody, třeba vytvořením hezkého ohniště a mimo něj by se pálit ghí nesmělo..

Jsou zde v okolí města hezká místa, ale připadalo mi, jako kdyby toto město zůstalo někde v minulosti a snažilo se s ní žít. Jenom upřednostňování meditace (Ale je to opravdová meditace?), púdža a touha po penězích městu a lidem zde nepomůže. Chce to něco jiného. Vlastně nikde v Indii jsem při svých cestách neviděla tolik žebrajících lidí jako zde. Všude posedávali, ve městě, kolem úpatí hory,…. a na cizince se vždy vrhly neúnavnými žádostmi o pomoc.
V jiných městech, když někdo takto prosil, tak jsem většinou několik rupií dala, ale tady se mi už nechtělo a nějak jsem toto začala od tohoto místa už odmítat.
Chvilku jsem ještě procházela uličkami, ale pak už jsem zamířila na ubytování, osprchovala se a raději zamířila z města pryč, na další cestu, směr Madurai.

Madurai

Cesta autobusem byla poklidnou rovinou (tedy až na ty jejich zbrzďovací pruhy na silnici). Jinak jsem vnímala především políčka, sady (upravená i neupravená) a různé domky, ale i chatrče. Do Madurai jsem přijela až večer, tak jsem se především soustředila na vyhledání ubytování. Povedlo se najít poměrně čisté za rozumnou cenu (jsem přece jen ve městě, kde se ubytování hůř hledá). Hlavně zde nemám v plánu zůstat dlouho, jen se na některé chrámy podívat a pak raději pokračovat směrem na jih Indie.
Hned ráno se mě zase řidiči rikš snažili napálit s cenou za odvoz k nejbližšímu chrámu. Prý 7 až 12 km. Nakonec se ukázalo, že je to asi jeden kilometr. Došla jsem to bez problému samozřejmě pěšky. A navíc jsem aspoň cestou pozorovala probouzející se město.
Samotný Meenakshi Amman Temple je opravdu rozsáhlý a stojí určitě za návštěvu. jen mě překvapilo to, že dovnitř si nesmíte nic vzít (mobil jsem pronesla a udělala i nějaký snímek). Navíc zavazadlo, než dáte do úschovny musí projít i rentgenem. Jinak chrám je běžně přístupný pro hinduisty, ale ostatní tam pustí v určitém počtu také. V době, kdy jsem tam byla, bylo zajímavé, kolik věřících hinduisté tam přijelo na daršan (prakticky by se dalo říct požehnání). Pozorovala jsem věřící i jejich oddanost, s jakou úctou přistupovali k jednotlivým symbolům, které v chrámu byly. Celý chrám je poměrně velký areál se čtyřmi vnějšími vysokými věžemi, navíc jsou zde ještě menší věže vnitřní. Setkala jsem se i s chrámovým slonem. V určitém okamžiku jsem pak najednou nevěděla, ke kterému východu (věži) se mám vydat. Prostě jsem si musela uvědomit, u které věže jsem vlastně zanechala své věci a obuv. Nakonec jsem si uvědomila, že jsem vstupovala do areálu jižní stranou, to mi pomohlo.
Poté jsem ještě celý chrám obešla z vnějšku a pozorovala život kolem. Zde jsem se zase pro změnu setkala s chrámovým velbloudem.
Další cesta už vedla na jih. Cesta opět nejprve vedla plochou krajinou. Až později se na pravé straně objevily v mlze hory. Byl to úžasný pohled, vlevo rovina, vpravo vysoké hory.

Kanyakumari

Do Kanyakumari jsem dojela kolem půl šesté. Proto jsem nehledala hned ubytování, ale raději se vypravila pomalu přímo k moři. samozřejmě mezi obchůdky s ovocem a různými drobnostmi. Koupila jsem si i nějaké sušenky, které později lákaly děti.
Vyloženě se zde ale východ a západ slunce stal velkou atrakcí, protože všude byla spousta lidí.
Jak se začalo sluníčko pomalu blížit k obzoru, šla jsem k moři. Pro mne byl okouzlující pohled po celém tom putování Indií vidět moře a cítit jeho vůni. Lidé kolem se na mne dívali se zvědavostí, někteří se začali vyptávat. V tom okamžiku jsem tam byla jediný cizinec a pro mnohé prostě atrakce. Atmosféra kolem byla ale příjemná, i když mnozí neuměli ani slovo anglicky. Smáli se, chtěli si na mne sáhnout, děti zase lákaly sušenky, které jsem před chvílí koupila. A já si jen tak vše kolem fotila, velkou sochu (Thiruvalluvar Statue) i Vivekananda Rock Memorial. Fotila jsem i zapadající slunce, jen poslední část západu slunce se chovala za velkou oblačnost. Ale myslím, že to nikomu náladu nepokazilo.
Ubytování se mi poté podařilo najít poměrně rychle a jen za 400 rupií. Bylo tam čisto, jen ručník jsem musela mít svůj.
Ale už pátou hodinou ranní mě probudily zpěvy z hinduistického chrámu (Bhagavathy Amman Temple). Budíček na mobilu, který jsem si nastavila, abych nezaspala východ slunce nebyl potřeba. Chvilku jsem se snažila znovu usnout, ale to se nedalo, tak jsem pomalu vstala a začala se balit.
Východ slunce se bohužel nekonal hned od začátku (opět velká oblačnost), i když na něj čekaly davy lidí. Ale když se trochu déle počkalo, tak sluníčko se začalo posouvat nad mraky a vypadalo jako vynořující se zářící míč. Zkoušela jsem ho fotit z různých míst.
Když sluníčko vyšlo a okraj moře jsem opouštěla, celý prostor se změnil v jedno velké tržiště s nabídkou rozmanitého zboží. Zaujaly mne třeba malé šatičky, ve kterých se holčičky mohou cítit jako princezny. Na druhé straně bych ale naše sportovnější oblečení za krajky a různé ozdoby nevyměnila. Poznámka: Při projíždění jihem Indie jsem si uvědomila, že zde se nachází poměrně dost křesťanských kostelů než v oblastech, kterými jsem projížděla dříve. Občas jsem si všimla i mešity, ale ty zde byly ojedinělé..

Už ale cítím, že by to chtělo moře, plavání a opalování. Cestování je fajn, ale je třeba to proložit také odpočinkem. Takže směr Kovalam. Nevhodnější je ale dojet expresem až do hlavního města Keraly - Thiruvananthapuram a poté se místním autobusem vrátit do Kovalamu.

Kovalam

Tady mě čekalo příjemné překvapení. Tedy nejprve jsem si myslela, že ne, protože v autobuse průvodčí na mne zapomněl a vystoupila jsem až o zastávku dál, než je oficiálně zastávka Kovalam. Ale to se právě ukázalo jako šťastné. Prostě jsem se zeptala, zda jsou tam hezké pláže. A když jsem dostala odpověď, že ano, šla jsem asi dva kilometry pěšky směrem k moři (už mně bylo vše jedno a chtěla jsem se koupat). Ke konci cesty mě zastavil jeden člověk, jestli nehledám "room". Když jsem řekla, že ano, tak mě odvedl k jednomu majiteli ubytování. A měla jsem štěstí, pěkný čistý pokoj, s výhledem na moře, s wi-fi, s ručníkem a vším potřebným. Z 1000 rupií jsme se domluvili na 600. A protože se mi to líbilo, tak jsem tam zůstala hned dva dny, proč ne? A navíc se hned ukázalo, že jsem hned u pláží kolem majáku Kovalam, moc hezké místo. Takže daleko hezčí místo, než kdybych vystoupila správně.
Takže hned k vodě. Sice tu byly právě docela velké vlny, takže dřív než plavání, tak takové trochu cákání a převalování se přes vlny. Krásně teplá voda, sluníčko, co si víc přát.
Když jsem se ráno byla podívat na východ slunce, všimla jsem si, že moře občas vyplaví malinké krabi. Chtěla jsem si je vyfotit, ale nebyla jsem nikdy dostatečně rychlá. Opravdu couvali zpět, ale dokázali se tak rychle zahrabat do písku, že se mi fotka nedařila. Ono nebylo divu. V blízkosti se pohybovaly volavky, které mají také hlad! Takto po ránu jsem se na pláži setkala i s rybáři. Ne tak, jak u nás s jednotlivci, ale s celými sehranými skupinami. Nad ránem zřejmě napnuli sítě a nyní je postupně vytahovali. Něco takového jsem viděla poprvé v životě (když se samozřejmě nepočítá televize). Líbilo se mi to. A pak i to, jak se shromáždili kolem sítě s vylovenými rybami a hned tam byli zřejmě kuchaři z místních restaurací a hotelů a prodej mohl začít.

A další velký zážitek pro mne byl maják. Byl za několik rupií přístupný pro veřejnost. Pohled shora je nezapomenutelný. A kdo by do této oblasti zavítal, určitě můžu radit, aby návštěvu majáku nevynechal. Krásné dny ale skončily a musím pokračovat dál v cestě, směr Varkala. Tedy nejprve zase do Thiruvananthapuramu a pak dál. Zde na autobusovém nádraží jsem se cítila trochu ztraceně, protože se mi nedařilo najít ten správný autobus na cestu do Varkaly. Nakonec mi pomohl jeden kluk a řekl, že musím jet nejprve do města Kallambalam a zde pak přestoupit na místní autobus do Varkaly.

Poznámka: Muže dost často neuvidíte oblečené v kalhotách, ale v jakési na první pohled sukni, které se říká lungí. Muži se do ní zamotávají. Vyrábí se s různých materiálů a zdobí různými vzory, často jsem se setkala, že byla vyrobena jen z obyčejného bílého plátna. Při práci nebo v horkých dnech si muži své lungí přehýbají na polovinu.

Varkala

Velmi rychle jsem si našla hezké ubytování za 450 rupií, a to i s ručníkem, toaletním papírem a samozřejmě i s wi-fi.

Poznámka: Zde je vidět, že opravdu nemá cenu v Indii rezervovat přes Booking.com často předražené ubytování, kde často fotky neodpovídají skutečnosti..

A protože bylo hezky, tak mě to hned táhlo samozřejmě na pláž. Myslela jsem si, že se začnu hned koupat, ale zajímavé útesy mě zlákaly k focení. Ale koupání a opalování jsem samozřejmě nevynechala.
Jakmile jsem měla sluníčka dost, vystoupala jsem po jednom z mnoha schodišť nahoru a chvíli pozorovala moře a pláž z této výšky. Teprve poté jsem se vydala mezi uličkami do městečka. Narazila jsem na hezký volně otevřený hinduistický chrám (Janardanaswamy Temple). Mohla jsem vstoupit dovnitř, a dokonce i fotit.
Večer, protože bylo všude plno lidí jsem zašla ještě na pláž, byla jsem zvědavá, co se děje. Jen jsem se dověděla, že nic, že je prostě neděle, lidé se sem sejdou, baví se. Holčičky byly nastrojené jako princezny. Co mě překvapilo, že lidé chodí do moře běžně oblečení. Hned ráno jsem už ale byla znovu na pláži, pozorovala rybáře, a především mě zaujala část, kde se rozmístili asi mniši nebo duchovní učitelé z chrámů vždy hezky s cedulkou, kdo jsou. Lidé si někoho vybrali, přistoupili k němu a hovořili asi o svých problémech. Tento člověk se pak za ně modlil a oni mu za tuto modlitbu zaplatili. Pro mne něco zajímavého, s čím jsem se v Indii setkala poprvé, ale už dříve jsem o tom slyšela.
Poté jsem se vydala na druhou stranu útesu a opět vystoupala nahoru do schodů. Na této straně bylo hodně restaurací i různých malých obchůdků. Chodila jsem kolem a prohlížela věci, výšivky, oblečení.
Ale čas utíkal, a tak jsem se musela jít sbalit a pokračovat dál v cestě směr Kollam.

Kollam

Musela jsem opět nejprve do Kallambalam a odsud jsem teprve mohla pokračovat do města Kollam. Toto město mě ale hodně zklamalo. Když jsem objevila pláž a okolí, hned jsem věděla, že zde sama zůstat nemohu a rychle jsem se vrátila raději do centra. Poté jsem se snažila vyhledat backwaters (keralské klidné vody), které uvádí průvodce pro jižní Indii. Tam jsem ale také neuspěla, jen jsem se dověděla, že parníček v současné době nejezdí a plavby jsou jen ráno na objednávku.
Takže po tomto zjištění jsem raději hned zamířila na autobusové nádraží a pokračovala dál, a to do Alappuzha. Cena za autobus byla asi 70 rupií, což při vzdálenosti kolem 100 km je téměř zanedbatelná částka.

Alappuzha (Alleppey)

Do města jsem dorazila až po čtvrté hodině. Hned mě však zaujaly různé loďky a parníčky na řece a okolních kanálech. Bylo to hezké překvapení.
Dlouho jsem u nich ale nemohla zůstat a šla jsem se raději zajímat o volné pokoje. V centru, kolem backwaters (keralské klidné vody) však byly pokoje celkem drahé a čistota vypadá také jinak. (tak trochu "díry") Rozhodla jsem se proto hledat raději dál směrem k pláži. Zde byl větší výběr, a hlavně i cena daleko příjemnější. Zde jsem našla moc hezký čistý pokoj s wi-fi, pitnou vodou i toaletními potřebami, proto jsem neváhala zaplatit 600 rupií za noc a rozhodla se zůstat opět dva dny.
Proč ne?
Na jedné straně pláž a moře, a na druhé straně města vytoužené backwaters (keralské klidné vody).
Ráno jsem vstala celkem brzy a vyrazila pěšky na druhý konec města. Vše se teprve pomalu probouzelo do pracovního dne. Brzy jsem se dostala k vodním kanálům a na nich ještě zaparkovaným lodím a hausbótům. Objevila jsem i přístaviště parníčků, které zde slouží jako zastávka autobusů pro lidi ve městě. Parníčky v této oblasti mezi jezery a kanály zajišťují základní dopravu mezi lidmi a ostrovy a jednotlivými břehy jezer. Asi bych tímto parníčkem také nakonec jela (bylo by to levnější), ale zastavil mě jeden Ind s tím, že mne proveze i menšími kanály na vlastní lodi za 500 rupií za hodinu. Nakonec jsem souhlasila, jsem tu jen jednou a říkala jsem si, proč ne? Můj pobyt v Indii se pomalu blíží ke konci a rupií bylo dostatek.
Parníček navíc do menších kanálů nezajíždí, takže mám možnost vidět toho daleko víc. A parníček může být třeba při příští návštěvě Indie.
A můžu říci, že určitě té ceny nelituji, stálo to za to. vše jen tak pozorovat (byla jsem sama na celé lodi), krajinu, život lidí kolem jezer. Například jsem si všimla, jak lidé na lodičkách sváží děti do školy nebo na nejbližší zastávku parníčku.
Co mne překvapilo, tak praní prádla přímo v jezerech (a to klasicky mlácením přímo o kámen nebo ty šťastnější na valše).
Jinak na jezerech i v kanálech bylo stále živo. Jednak místní lidé a pak především hausbóty pro turisty. Po skončení plavby se mi ani hned nechtělo vracet na ubytování, tak jsem jen tak chodila a pozorovala už rušný život kolem. Dívala jsem se na prodej věcí, něco i ochutnala. Pekařství venku je prostě úžasné a neodolatelné. Ale zašla jsem třeba i do zahradnictví, kde se mi také moc líbilo.
Odpoledne už pak bylo ve znamení moře, koupání, plavání a krásné písečné pláže. Nebyly tentokrát velké vlny, tak se dalo krásně plavat.
Večer jsem se šla na pláž podívat ještě na západ slunce. Indové se při západu slunce rádi baví, chodí k moři, koupat se (i když oblečení, což já nechápu). Také pouštějí draky. Jedna skupinka lidí mi také do ruky dala létajícího draka a musela jsem ho pouštět s nimi. Byla to ale příjemná legrace. Všichni se otáčeli, že cizinka tam pouští draka a smáli se. Nakonec mi řekli, že se mám draka smotat a odnést, že oni už ho nechtějí hlídat. Ještě chvilku jsem se s ním bavila, pouštěla a dívala, jak vysoko létá. Ale, co teď s ním? Všimla jsem si jednoho kluka, který tam byl s rodiči, tak jsem mu ho prostě jen tak dala. Měl z toho radost, myslím, že si ho tam pak bude chodit pouštět i další dny. Ráno jsem se byla ještě rozloučit s mořem v Alappuzhe, ale pak už byl čas nasednout na další autobus do Cochin.

Cochin

Stará, původní část kolem přístaviště je zajímavé místo a určitě stojí za návštěvu. Jen škoda, že pláže zde nejsou moc čisté ke koupání. Můžete zde vidět nejenom prodejce, ale i rybáře, kteří nabízí své úlovky. Někdy ti chycení živočichové působí zajímavě, opravdu. A samozřejmě i malé restaurace s různými specialitami.
Za prohlídku pak stojí dva staré křesťanské kostely. Kostel sv. Františka (St Francis Church) je vůbec nejstarší katolický kostel postavený ve státě Kerala. Druhý kostel (Santa Cruz Cathedral Basilica) zase láká svou velikostí a nádhernou vnitřní výzdobou.

Ernakulam

Odpoledne jsem se pak přesunula do Ernakulamu, prakticky se jedná o moderní a průmyslovou část oblasti. Vlastní střed mi připadal hodně rušný, ale zalíbilo se mi blízko moře na promenádě kolem přístavišť. Ale protože už bylo docela pozdě, tak jsem šla hledat ubytování, kde bych se mohla poslední noc v Indii vyspat a připravit věci v batohu na odlet.
Zároveň přemýšlím, co zítra. Nevím, jestli celý den vydržím ve městě, ale zároveň někam dál cestovat už nemůžu.
Proto jsem se ráno jen tak pěšky vydala do centra, a říkala si, že uvidím. Nejprve jsem objevila menší hinduistický chrám, ale hezký. Poté jsem se zastavila v pekařství, kde to vždy hezky voní, no a také jsem během cesty ochutnala různé ovoce, které jsem ještě neznala.
Zároveň jsem se snažila i život kolem fotit. A najednou jsem se dostala až k promenádě (Marine drive walkway) kolem moře, odkud se dělají vyjížďky na lodičkách (Ernakulam Boat Jetty). Líbily se mi mosty, které byly postaveny přes některé kanály (Rainbow Bridge nebo třeba Chinese Net Bridge). Sama jsem byla nakonec překvapena, jak čas zde utíkal. Zůstala jsem tu mezi tím vším frmolem až do pozdního odpoledne. Prostě mě to tam bavilo.
Naposledy před zpáteční cestou jsem si ještě vychutnávala pohled na moře i sluníčko. Lidé se se mnou také dávali do řeči, protože do tohoto místa zase tolik cizinců nepřijde. Líbilo se mi to. No a pak už jen cesta na letiště a domů. Co napsat na závěr? Indie je velká a rozmanitá zem. Měla jsem možnost cestovat a vidět prakticky jen kousek z toho všeho. Až tam si člověk teprve uvědomí, jaké vzdálenosti často musí překonat, než se dostane do dalšího místo. Ono to podle mapy na první pohled ani takto nevypadá. Je to dobrá zkušenost a při plánování své cesty na to zkuste pamatovat.
Líbilo se mi tam a určitě bych se ráda do Indie ještě podívala.

Osvědčilo se mi: Hodně se mi osvědčila starší malá spirálka na ohřev vody (jen jsem ji předělala koncovku na typ euro s vypínačem) a obyčejný plechový hrníček..

Osvědčilo se mi:: Také se mi během cestování hodně osvědčila toaletní taštička Kappa, která je sice trochu větší, ale má šikovný háček na zavěšení v koupelně. Nemusíte tedy věci nikam pokládat a přitom, jak je členěná, máte vše krásně po ruce..

Užitečné odkazy

• Víza
• Indie - doprava a jízdní řády
• Ubytování - informace

Malá úvaha: Během cestování po Indii jsem se setkávala se spoustou odpadků, které jsou všude poházené. Při tom je to tak krásná zem. Napadlo mě, že právě zde by měla Indie začít. Jak? Prostě vybudovat kvalitní spalovny (lidé mi měli tím pádem práci) a pak další lidé by tyto odpadky mohli sbírat, třídit a do spalovny vozit. Tím by lidé dostali peníze za práci, mohli by si něco koupit, zlepšit bydlení či nechat děti studovat. No, a pak by to chtělo ještě dvě věci. Do měst dát odpadkové koše. A pak ještě ve školách učit děti, že není normální vyhazovat odpadky z oken auta či autobusu, že normální je dát toto do odpadkového koše. A pak by třeba děti svým příkladem trochu vychovávaly své rodiče..